Přinášíme vám rozhovor s PhDr. Milanem Kinkorem, psychologem, terapeutem a supervizorem, který se své profesi věnuje téměř 40 let. Rozum a Cit má to štěstí, že už skoro pět let využívá jeho podpory při supervizích vedení.

Pane doktore, co je vlastně supervize, jak probíhá a co se v rámci ní může řešit?

Supervize je rozvojová metoda, která primárně podporuje reflexi a sebereflexi u pracovníků (ať už působí v přímé péči o klienty, nebo v řízení organizace). Zmíněné dovednosti jsou nezbytné pro všechny pomáhající pracovníky, kteří nějak zacházejí s mocí. Podoba supervize je velmi rozmanitá – záleží na jejím druhu (případová, vztahově-komunikační, supervize vedení), na formě (individuální, skupinová, týmová) a na domluveném kontraktu, který stanovuje nejdůležitější pravidla spolupráce. Obecně se na supervizi řeší pracovní témata, ať už se zaměřujeme na poskytování služby klientovi (případová supervize), týmovou spolupráci (supervize vztahově-komunikační), a nebo na řízení organizace (supervize vedoucích).

Kdo je cílovou skupinou a v jakých organizacích se supervizi věnujete Vy? 

Cílovou skupinou jsou primárně jednotlivci, skupiny nebo týmy, provozující veřejně prospěšnou službu. Já sám mám poměrně široké portfolio - věnuji se supervizi v organizacích, které poskytují paletu různých služeb v oblasti sociální práce, školství, zdravotnictví.

Supervizi poskytujete také pracovníkům organizace Rozum a Cit. Jak taková spolupráce vypadá?

V Rozum a Cit vedu týmovou supervizi vedení organizace. Obecným cílem této supervize je podporovat nadhled nad řízením organizace u vedoucích pracovníků. Také se při supervizi zaměřujeme na podporu týmové spolupráce v rámci týmu vedení. Vedení přímo zodpovídá za kulturu organizace, takže reflektujeme, jak vedení s touto zodpovědností zachází.

V souvislosti s organizací Rozum a Cit jste zmínil střet těchto dvou emocí a balancování na jejich hraně. Jak vnímáte pozici a práci organizace?

Pardon, ale rozum není emoce ;-). Často připomínám, a to nejen při supervizi v  Rozum a Cit, že název organizace určitým způsobem ovlivňuje její procesy. V případě organizace Rozum a Cit se pracovníci často dostávají do situací, kdy se na rozhodování podílí rozum i cit, což celý proces kreativně rozšiřuje, ale i znesnadňuje. Najít dobrý balanc mezi rozumem a citem vyžaduje hlubokou reflexi a sebereflexi, což právě supervize podporuje. Organizace Rozum a Cit podle mého názoru ukazuje, že při práci s pěstounskými rodinami je potřebné uplatňovat rozum i cit vyváženě. 

Je rozdíl v supervizi pro Rozum a Cit a například pro školské pracovníky? Liší se přístup?

Ano, liší se – především proto, že organizační kultura ve školství je jiná, více akcentuje hodnocení. Někdy je docela obtížné naučit pracovníky ve školství reflektovat procesy, které se dějí v jejich škole a hlavně reflektovat vlastní myšlenky, emoce, chování. Je to dáno tím, že jedna z hlavních dovedností učitele, o kterou se opírá, je hodnocení.

Věnujete se také psychologickému poradenství a psychoterapii. Co Vás na této práci baví?

Psychologickému poradenství a psychoterapii se věnuji už bezmála 40 let. Práce s klienty formou muzikoterapie a taneční terapie mě kdysi chytla natolik, že jsem odešel z vědeckého prostředí a začal jsem se plně věnovat psychoterapii a poradenství. Baví mě rozmanitost této práce - každý klient je jiný a vyžaduje odlišný přístup v procesu doprovázení změnami. Těší mne, když se klienti se svými problémy dokážou vypořádat a mění směr svého života.

Jaké terapeutické metody využíváte? 

Původně jsem vyšel z muzikoterapie a taneční terapie, ale pak jsem absolvoval výcviky v  modalitách, které rozšířily můj repertoár o další přístupy: psychodynamický, systemický, Pesso-Boyden. Většinou si vystačím s rozhovorem, ale někdy je užitečné práci s klientem obohatit o různé abreaktivní techniky nebo o hraní rolí. Lze říci, že při práci s klienty uplatňuji integrativní přístup.

Pracujete pouze s dospělými? S jakými problémy či potížemi se lidé podle Vás nejčastěji potýkají? Poslední doba je určitě pro lidskou psychiku náročná…

Pracuji pouze s dospělými od 18 let věku. Většina klientů, kteří za mnou přicházejí, má potíže se adaptovat na úkoly, které před ně staví určitá životní fáze. Uplatňují staré vzorce chování naučené v dětství, v situacích, které jsou v jejich životech nové, a jsou zklamáni, že to nefunguje. Psychoterapie pak pomáhá klientovi zbavovat se starých vzorců chování, které jsou již přežité a učit se nové vzorce chování, které jsou funkční v aktuální životní fázi.

Děkujeme za rozhovor!