Chtěl jsem pomáhat v oblasti, která je nejohroženější nebo nejbezradnější. A to jsou děti v dětském domově.

V byznysu se pohybujete více než 30 let. Jak Vaše podnikání začalo, jak se z pedagoga stal podnikatel?

Začalo to před 32 lety, když můj táta skončil v roce 1968 ve funkci prokurátora a stal se dělníkem. Potom přišla revoluce a jeho služby a rady chtěli jeho kamarádi z „mokré čtvrti“. A říkali: „Maxo, co máme dělat, jak máme podnikat?“ Když ho přestalo bavit dávat asi stou radu, řekl: „Chlapi, já vám to napíšu.“ A sepsal knížku, malou brožurku pod názvem Poradce podnikatele. Tak vlastně vznikl zárodek firmy Poradce podnikatele, která má nyní 150 zaměstnanců a 25 tisíc zákazníků v online verzi. Zavolal mi, když tu knížku sepsal. Já jsem byl učitel, a protože jsme mluvili slovensky, říkal: „Jurko, prosím ťa, potrebujem, abysi prišel, nechal som vytlačit knížku.“ A já hovorim: „Otec, gratulujem,“ on hovori: ,„Ano, ale ta knižka je v tlačiarni, je jí 15 000 kusov a potrebujem, abysi ju predal.“  

To byl velký náklad.

Ano, to byl. To byl celý náklaďák. Takže jsem ve stručnosti vzal své kamarády z basketbalu a šli jsme to prodávat jako kameloti na náměstí.

Jak příběh pokračoval?

Zpočátku to byla jenom brigáda, dělal jsem to při škole, ještě jsem učil. A pak mě napadlo, to bylo ještě na Slovensku, proč bych stejné vydavatelství nemohl udělat v Čechách. Během dvou měsíců jsem připravil českou verzi Poradce podnikatele. V květnu roku 1990 se spustilo slovenské vydavatelství Poradce podnikatele a v červenci už český Poradce podnikatele. Takže jsme vlastně budovali dva systémy ve dvou zemích. Tehdy to bylo Československo, legislativa byla ale odlišná a my jsme museli budovat dva informační systémy.

Jak se tedy v průběhu doby proměnila struktura firmy?

Nejdříve jsme vydávali všeobecné informace pro podnikatele, proto ten název. Postupem času jsme se specializovali na daně, účetnictví, právo, veřejnou správu. Až do současnosti se věnujeme těmto segmentům. Už to není jen všeobecné podnikání, ale zaměřujeme se na specializované oblasti podnikání.

Během rozvoje jste přidali také vzdělávání, kterému se věnujete i Vy osobně.

Ano, vytvořil jsem tzv. koncept „Cocacola, Pepsicola, Kofola, a RC cola“. Neměl jsem v té době ještě představu, co je strategie nebo marketingový mix. Tehdy před 25 lety, jsem dělal tisíce věcí intuitivně. Říkal jsem si: když já budu podnikat jenom v knížkách, tak budou další, kteří mi budou konkurovat. Proto jsem postupem času budoval další části vydavatelského domu Poradce podnikatele. A tak vznikl třeba Eurokodex, což je špičková právní literatura. Nebo Systém ekonomické a právní informace, to byly šanony a později to byl EPI- elektronický systém právních předpisů. A nakonec jsem si říkal, proč bychom i nevzdělávali. Takže jsme vytvořili divizi profesionálního vzdělávání a dnes máme celou sekci zaměřenou na vzdělávání. 

Vždy jste, nejen finančně, podporoval různé subjekty nebo organizace. Které oblasti Vás zajímají a proč jste se je rozhodl podpořit?

Už v letech 92-93 jsme poměrně rychle rostli. Tehdy začaly chodit různé prosby, žádosti o pomoc. Byly to tragické a smutné příběhy, ale já jsem si právě z těch „nabídek“ nedokázal vybrat. Neměli jsme zase tolik peněz, abychom pomohli všem. Tak jsme si sedli s manželkou Jarkou a přemýšleli jsme. A napadlo nás, co kdybychom místo toho, abychom vybírali jen některé, založili vlastní nadaci v oblasti, která je podle nás nejohroženější nebo nejbezradnější. Zjistili jsme, že vlastně skupinou, která o sobě v podstatě vůbec nemůže rozhodovat a která je nejbezbrannější, jsou opuštěné děti v dětském domově. Jsou v právní pasti, nemohou o sobě rozhodovat a navíc jsou svěřeny do cizích rukou tet, které se u nich střídají, děti si je nemohou vybrat a mnohdy si ani nikomu postěžovat, jen další tetě. Nejdříve jsme si mysleli, že podpoříme dětské domovy, aby tam byla lepší péče, ale systém je složitý ne-li chybný, a viděli jsme, že mnohem důležitější je dostat děti z dětských domovů do rodin. Pokud ne do vlastních, tak do jiných, náhradních, ale milujících. Založili jsme tedy nadační fond Rozum a Cit a spolek Rozum a Cit, které se věnují náhradní rodinné péči a pěstounství. Cílem je vytváření provázané struktury podpůrných aktivit. Pomáháme také dětem s různými psychickými zátěžemi, které si s sebou nesou a pomáháme i rodičům, aby se s dětmi sblížili a aby objevili jejich bolístky a aby vlastně vytvořili harmonii, pokud se tak dá.  

Oběma organizacím se velmi věnuje i Vaše manželka.

Moje manželka Rozum a Cit řídila 20 let, exekutiva ji už ale nenaplňovala a rozhodla se, že chce být přímo v první linii. Doplnila si vzdělání pro sociální pracovníky a prošla různými terapeutickými či koučinkovými kurzy. Nyní působí jako terapeut přímo v rodinách. Já jsem předseda správní rady, přebírám garanci a vedení a mým úkolem je, aby obě organizace fungovaly a pomáhaly. Pro doprovázející organizaci Rozum a Cit jsem našel vynikající ředitelku Danielu Kuhnovou, která má skvělý tým. Aktuálně doprovázíme 250 rodin se zhruba čtyřmi sty dětmi v Praze, Středočeském a Plzeňském kraji.  

Náhradní rodinná péče ale není jediná oblast, které se věnujete?

Dalšími oblastmi je ještě sport a umění. U sportu je to jednoduché. To je návrat k mé basketbalové kolíbce, která mě vychovala. Udělala ze mě muže, člověka, který rozumí, co je to fair play, rozumí, co znamená si věci tzv. odmakat, že jde o poctivý výkon, houževnatost, odolnost. Zjistil jsem, že za úspěchy v podnikání vděčím tomu, co jsem se naučil ve sportu. Proto se angažuji v basketbalu a přeji si, aby víc dětí, jako jsem byl tenkrát já, mělo příležitost basketbal hrát. Aby už v mládí získaly ty zručnosti, dovednosti a mentální sílu, kterou jsem našel já. V Žilině, mém rodném městě, jsme založili basketbalový klub Viktorie, který slaví už 25 let. Vychovali jsme stovky kluků, kteří jsou už dnes dospělí, někteří působí jako trenéři.  

Zajímá Vás ale i oblast umění. Jak jste si k němu našel cestu?

Našel jsem si cestu sám. Jarka, moje manželka se umění vždy věnovala, pracovala se sklem a s tavnou pecí, nyní se věnuje akvarelu. Hrozně se mi to líbilo a řekl jsem si zase, že dám příležitost umělcům. Na Slovensku jsem vytvořil Soho galerii, kde děláme vernisáže, kterých jsme měli téměř tři desítky. 

Jak vlastně vnímáte filantropii? Posunuli jsme se už v Česku a na Slovensku k tomu zejména „americkému duchu,“ kdy větší úspěch znamená větší díl společenské odpovědnosti?

Lidé, podnikatelé i velcí podnikatelé rozumí tomu slovu - nějaká společenská zodpovědnost. Ale rozumí tomu jenom jako termínu a mnohdy mají problém se rozdělit, jsou lakomí. Přitom částku, kterou by vyčlenili, by ani, mluvím samozřejmě o těch větších, nezaregistrovali, že jim chybí. Jde tedy spíše o schopnost vcítit se, přemýšlet v těchto rozměrech, že za úspěch vděčí samozřejmě sobě, ale mnohdy byl ten úspěch vyskládán působením rodiny, okolí, školy a bylo tam mnoho proměnných, které tomu člověku v životě pomohly. Pro mě to bylo přirozené. Navíc jsem si uvědomil, že jsem hříčka přírody a že jsem měl v životě obrovské štěstí. Že se mi nic nestalo, když jsem byl v prenatálním období, v dětství, že jsem si neublížil v mládí, že nemám žádný hendikep, že úspěšně kličkuji životem. A připadá mi proto přirozené se o ten svůj zázrak rozdělit. 

Ve svých knihách zmiňujete tzv. vyšší princip. Co to pro Vás znamená?

Vlastně jsem to už popsal. Vyšší princip je, že pokud jsem se octil na tomto světě a stal se mi ten zázrak, který pociťuji. Zázrak neznamená nic jiného než to, že je mi dobře, že nestrádám, že se můžu dělit. A pokouším se tuto moji energii využít tak, aby byl svět lepší. Přitom to nemusí být velké věci. Pokud udělám tisíc malých věcí, je to víc, než když se pokusím o jednu megalomanskou. Protože těch tisíc malých věcí si žije svým životem, nabírá to energii a přitahuje další malé věci. Takže se snažím pomocí drobných krůčků vytvářet takové malé oázy, které když zalévám, mám dostatek vody pro sebe a plodí to další malé oázy. Časem se propojí a vytvoří se celek. Takže o tohle se snažím.  

Kdy jste se začal věnovat psaní knih? Napsal jste knihu o svém otci a řadu dalším zejména o osobním rozvoji.

První byla knížka o tátovi. Tou jsem chtěl projevit úctu, poděkování a vzpomínku. Byl to skvělý chlap, který byl velkorysý a dal mi svobodu, i v podnikání. Nebál se mi svěřit důležité věci. 

Věřil ve Vás…

Věřil… Ale je pravda, že on začal podnikat v důchodu, takže to nebyla legrace. Představte si důchodce, když se otevřela stavidla revoluce a podnikání. V tu dobu začal a vstoupil do toho nebojácně. V šedesáti letech, takže klobouk dolů. Tím, že jsem byl učitel, říkal jsem si, že další oázu vědění a myšlení zkusím přetavit do knihy. Rozhodl jsem se, že budu psát to, co cítím, co jsem objevil a bude v tom kus mého života, kus motivačního, inspirativního materiálu. Nejdříve jsem ji chtěl psát pouze pro své kolegy v práci, pro rodinu, ale potom jsem se rozhodl, že ji nabídnu veřejně. 

Koncept, který jste vymyslel, je o tzv. Ruce. Popište mi, jak se s ní pracuje a komu může pomoci?

Ruka, to je tahák na úspěch. Ruka lídra je můj největší objev. V ní se kloubí moje role učitele, moje role podnikatele a role manažera, později lídra. To znamená, že dokážu věci sestrojit. Udělat. Všechny tyto role se skloubily právě v Ruce. Ruka není nic jiného než myšlenková mapa způsobů přemýšlení. A každý prst má svoji roli. Právě přes jednotlivé prsty si člověk udělá svojí osobní analýzu, analýzu firmy nebo analýzu budoucnosti. S technikou Ruky plánujeme pracovat i ve vzdělávacím Málik Dynamic Institutu, který jsem nově založil.