S manželem Jurajem jste se před lety rozhodli podpořit pěstounské děti a založili neziskovou organizaci. Proč jste si vybrali právě tyto děti?

Vždy jsme s mužem podporovali charitativní projekty. Postupně jsme hledali cestu, jak to dělat více osobně, jak podporu více zacílit. Nejdříve byl záměr, že budeme žádat o podporu předplatitele rodinného vydavatelství. Právě tím vznikla potřeba založit neziskovou organizaci. Zjistili jsme, že sbírky nemůžeme dělat jako fyzické osoby. Spojili jsme se proto se sociologem a udělali průzkum mezi předplatiteli, ze kterého vzešlo, že by rádi podporovali děti. Nám byl tento směr také velmi blízký. Hledala jsem ale cestu, jak podpořit děti vyrůstající mimo svoji rodinu. Tehdy se používal termín "opuštěné, týrané" děti. Nechtěli jsme podporovat dětské domovy. V té době jsem se seznámila s pěstounskou rodinou a pěstounskou organizací, která tyto rodiny podporovala. Vytipovali jsme tedy první pěstounskou rodinu a začali ji podporovat.  

Vy jste celou organizaci od počátku vedla.

První tři roky jsem Rozum a Cit vedla sama. Od předplatitelů jsme se posunuli postupně k širším kampaním, protože jsme zjistili, že bychom nesehnali dost prostředků. Začala jsem získávat finance organizováním sbírek, oslovováním dárců. Zároveň jsme stanovili takové strategie, abychom byli pro naše dárce co nejvíce čitelní, aby v nás měli důvěru. Navštěvovala jsem rodiny, které žádaly o příspěvek, zpracovávala jejich příběhy, které jsme prezentovali. Přispívali jsme vždy na konkrétní věc, pro konkrétní dítě nebo děti. Rekonstrukce pokojíčků, koupelny, bezbariérové přístupy, kompenzační pomůcky, vybavení pokojíčků, vzdělávání pro děti, asistence, doučování a další. Jako jedna z prvních organizací jsme měli transparentní účetnictví, kam mohli dárci nahlížet. Potřeba přibírat další lidi do týmu přišla v době, kdy jsem šla na mateřskou dovolenou a v době, kdy jsme začali na základě znalosti příběhů a situace rodin realizovat služby. V té době rodiny neměly žádný servis, měly jenom povinnost vůči státu, setkávaly se se sociálními pracovníky a neměly žádnou možnost podpory. Nebyly žádné odlehčující služby, poradenství nebo doprovázející služby, tak jak je známe dnes. Ty vznikly až vývojem, vznikem dalších organizací.

Jak se vám dařilo získávat finanční prostředky?

Na začátku jsme měli úspěch s oslovováním velkých firem a získávali jsme stotisícové i milionové dary na podporu dětí. Postupně ale příspěvky ustávaly, zejména kvůli tomu, že firmy si zakládaly vlastní nadační fondy nebo neziskové projekty. A na donátorství lidí se samozřejmě vždy odráží společenská, hospodářská situace. To bylo vidět hlavně v krizi v roce 2008 a obvykle první, co se takzvaně škrtá, je donátorství. Ale celkově, po celá léta pod vedením Marie Řezníkové, úspěšně podporujeme velkým objemem řadu potřebných rodin a promýšlíme strategie, kde budou finance efektivně využity.

Pokud byste popsala posun v oblasti náhradní rodinné péče, v čem je dnes jiná? Jak se celá oblast proměnila?

Posun byl na několika frontách. Tím, že jsme začali mapovat terén a realizovat jednotlivé projekty podpory. Nejdříve jako pilotní evropské projekty na základě dotací, díky nimž se povedlo upozornit na tato témata. V té době jsme podporovali rodiny, kde vyrůstalo hodně dětí. Byly to velké náhradní rodiny, pěstouni měli velké srdce a chtěli pomoci všem dětem, které byly opuštěné. Nebylo vůbec reálné, aby každé dítě mělo individuální přístup, zejména pokud šlo o velmi zraněné děti. Poskytovali jsme jim různá setkání, vzdělávací a odlehčovací víkendy. Maminky si odpočinuly, zašly si ke kadeřníkovi a děti jsme mezitím zabavili. Na základě těchto zkušeností se pěstouni začali sami organizovat v jednotlivých regionech do tzv. klubů pěstounských rodin. Tím vznikaly sítě neziskovek, které začaly paralelně rozvíjet jednotlivé služby. Bylo nás zhruba pět takových tahounů, kteří přinášeli inspiraci a získávali finance. Třeba dva roky běžel projekt v rámci některé ze služeb a ten se šířil sítí těchto neziskovek po celé ČR. Zároveň se v systému ukazovalo, že je třeba transformace a právě o to jsme se celých dvacet let snažili. Ke změně došlo v podstatě až nyní během posledních let.

Jaké zlomové okamžiky to byly?

Teprve v loňském roce bylo uzákoněno, že děti do tří let nemohou být umisťovány do ústavní péče. My jsme se celé roky snažili hlavně o to, aby péče byla individualizovaná, podporovaná, odborná a zároveň probíhaly systémové změny. To znamenalo lobbing z naší strany, založili jsme také Asociaci Dítě a rodina, kde jsem působila v prvním volebním období v předsednictvu. Co se podařilo, byla novela v roce 2013, která přivedla doprovázení už ke všem pěstounským rodinám. Právě to byl velký posun a zlom. Pro řadu rodin byl pozitivní. Zejména pro ty, které byly velmi motivovány a měly už s touto službou zkušenost. Ale začátky byly těžké, protože povinnost spadla na všechny pěstounské rodiny, včetně příbuzenských rodin. A u některých motivace pro tuto podporu nebyla. Rodiny neměly třeba dobrou nebo žádnou zkušenost a trvalo déle, než to zapadlo do správných kolejí.  

Kde vidíte v současné době ještě slabiny systému nebo podpory? Co by se ještě mohlo zlepšit?

Dostalo se docela dost prostředků na podporu náhradní rodinné péče (NRP) a již je trend transformovat ústavní péči do individuální. Problém je ale nedostatek pěstounů. Často děti zůstávají v příbuzenské péči. Odborníci nejsou přesvědčeni, že je to nejlepší řešení. Podle nich by v mnoha případech byla lepší klasická pěstounská péče s kontaktem s biologickou rodinou. Zhruba v poslední dekádě se hodně rozvíjejí podpůrné služby pro biologické rodiny a to je dobře. Je potřeba, aby tyto rodiny neselhávaly, protože jinak se děti dostávají zpět do ústavní péče nebo pěstounských rodin. Před deseti lety šlo třeba jenom 8 procent státních prostředků na péči o ohrožené děti. Další prostředky šly na NRP a na ústavní péči. To, k čemu nás vývoj přivedl je, že náhradní rodiny potřebují zejména terapeutickou podporu pro děti. Je to velmi drahá služba, která už se nevejde do doprovázení. Na pěstounskou péči přitom nestačí běžné rodičovství. Řada pěstounů obvykle přichází se svojí rodičovskou zkušeností a teprve časem zjišťují, že tyto děti potřebují ještě něco jiného a běžné rodinné přístupy a postupy nestačí. Rodina potřebuje hlubší podporu, terapeutické vedení. Na to už existují programy, odborníci, ale je finančně nákladná.  

Vy jste nakonec z vedení organizace odešla a věnujete se dráze terapeutky, koučky, osobnímu rozvoji. Byly to předchozí zkušenosti, které vás vedly tímto směrem?

Přemýšlela jsem o tom už dlouho, protože jak se organizace rozrůstala, tak jsem čím dál méně byla v kontaktu s klienty. Mezitím jsem si udělala terapeutické výcviky, koučink a supervizi a postupně mě to táhlo zpět k lidem, k terapiím. Ten proces samozřejmě trval, asi deset let v myšlenkách a pět let se můj sen uskutečňoval. Bylo mi jasné, že v obou rolích zůstat nemohu a nakonec jsem se rozhodla pro terapeutickou praxi. Pracuji s rodinami nebo náhradními rodinami, kde dělám většinou dyadickou terapii, při které se pracuje na vztahu rodiče a dítěte. Společně se snažíme dosáhnout připoutání dítěte k náhradnímu rodiči. Tedy jej co nejméně vytrhovat z toho vztahu, naopak se snažíme vztah posilovat. To je jedna oblast a potom se věnuji individuální a rodinné terapii. Oslovují mě také kolegové z neziskovek, které pracují s náhradními rodinami. To je právě dyadická a filiální terapie nebo poradenství a vzdělávání. Tomu se věnuji nejvíce. V době covidové pandemie jsem dělala terapeutku na terapeutické lince Anténa, což byla podpůrná linka s opakovanými online terapiemi. Hodně se objevovala témata spojená s těžkým prožíváním té doby, což se vlastně prolíná do dnešních dalších krizí. Tyto okolnosti lidi uvrhujído úzkostí, depresí, obav z budoucnosti. To se promítá samozřejmě do vztahů, do rodinného života.  

S jakými problémy a potížemi se potýkají děti v náhradní rodinné péči?

V náhradních nebo pěstounských rodinách jsou děti mnohdy velmi zraněné. Traumata mohou přicházet už z prenatálního období nebo v souvislosti s opuštěním dítěte. Zapisuje se to do způsobu vnímání dětí sami sebe, do jejich citlivosti, reakcí v různých situacích a na tom je potřeba pracovat. Důležité je, jak to právě rodiče nahlédnou, jak jsou si vědomi té jinakosti a dalších specifik. Děti potřebují hlavně lásku, blízkost pečující osoby a bezpečí.  

Jakým terapeutickým metodám, kromě zmíněných, se ještě věnujete?

V posledním roce jsem se nadchla pro projekt terapeutického rodičovství, který k nám přinesli kolegové z Velké Británie. Má velký rozsah, je to výcvik pro náhradní rodiče, který trvá osmnáct setkání po třech hodinách a je hodně rozvíjející. Program je pro uzavřenou skupinu náhradních rodin, které se podporují navzájem. Věřím, že se tento model, i když je poměrně náročný i nákladný, u nás ujme. Mohl by to být opravdu významný posun ve vzdělávání náhradních rodičů. Ještě bych chtěla na závěr dodat, že k tomu, aby člověk mohl dobře ve světě fungovat, aby se mu dařilo, aby mohl realizovat svoje sny, je důležitá podpora doma. Jsem vděčná, že můj manžel Juraj mi dal prostor a podporu a mohu se tomuto oboru věnovat. To, co nám velmi pomáhalo v šíření možností podpory, byla velká otevřenost ve spolupráci s dalšími organizacemi napříč republikou. Ta síť byla vůči sobě velmi štědrá, mohli jsme se vzájemně inspirovat. To se nám v současné době zase vrací, protože tu jsou další kolegové, kteří přinášejí nové trendy a snaží se je velmi otevřeně šířit v celém systému. Právě to nejvíce přesvědčí legislativce k zásadnějším změnám. Ráda bych také popřála doprovázející organizaci Rozum a Cit, aby se jí pořád tak dobře dařilo a aby měla spokojené klienty a úspěšné projekty.