maminek není nikdy dost

Jaké to je ujmout se opuštěného dítěte? Jaké strasti a slasti vás čekají? A co obnáší pěstounská péče? Paní Petra Suchánková před deseti lety přijala do své rodiny čtyřletou Kristýnku a napsala o tom knihu. Chce ukázat pěstounství z té nejlepší stránky a nechat čtenářům nahlédnout pod pokličku osobní zkušenosti. Dnes je holčičce 14 let a do rodiny přinesla velkou radost a štěstí. Přestože paní Petra není „naší“ pěstounkou, žije v Olomouci a doprovází ji olomoucká organizace ISIS, zaujala nás její kniha „Maminek není nikdy dost“, která ukazuje nejenom radosti pěstounské péče, ale nezastírá ani problémy, které pěstouny provází. Třeba inspiruje i vás.

Petro, jak Vás napadlo pustit se do psaní knihy a o čem kniha je?

Chtěla jsem veřejnosti a budoucím pěstounům přiblížit pěstounství a poukázat na to, že je velký problém pro další život dítěte, když stráví velkou část dětství v ústavní péči. Vždy to na dětech zanechá své stopy. Kniha je tedy příběhem naší pěstounské rodinky. Před deseti lety jsme přijali do pěstounské péče z dětského domova Kristýnku, které byly tehdy čtyři roky. Knihu jsem začala psát asi před šesti lety, protože jsem měla potřebu svoje zážitky a zkušenosti zaznamenat. Ke Kristýnce měl velmi blízko i náš syn (lehce mentálně postižený) a kniha je i o tomto soužití. Zažíváme spoustu příhod, humorných situací, ale i vážnějších problémů, které jsem se snažila popsat velmi otevřeně. Kniha je ale laděna pozitivně. První část knihy se věnuje prvním třem, čtyřem letům, kdy byla Kristýnka u nás. Druhou část jsem začala psát v době pandemie covidu, kterou jsem nazvala Deník doby covidové. V knize je popsána hlavně citová deprivace Kristýnky, která byla velice výrazná, protože měla za sebou čtyři roky v ústavní péči, kde byla od narození a zanechalo to v ní hlavně citovou prázdnotu. Měla velkou nedůvěru k lidem i okolnímu světu a trvalo dlouho, než si na nás zvykla a přijala nás. Podobné situace zná asi většina pěstounů. Děti, které přicházejí do pěstounské péče, si zkrátka z předchozího života nesou velká traumata a získat si jejich důvěru bývá obtížné. Když se to ale daří, tak je to velká radost, velké naplnění. Vidíte, že se z dítěte s nejistou budoucností stává slušný, mladý, sebevědomý člověk. To je opravdu radost a velká odměna.  

Co na knihu říkala Kristýnka? Četla ji?

Kristýnce je už dnes 14 let a jako jedna z prvních knihu dostala. Přečetla zatím část a líbí se jí, žádné námitky neměla.

Jakou máte zkušenost s doprovázející organizací?

Já jsem měla štěstí na organizaci, která mi velice pomohla a pomáhá během celých deseti let. Mohu se na ně kdykoliv obrátit, ať už řešíme cokoliv. Komunikujeme nejvíce s naší klíčovou pracovnicí, psychologem a zapojujeme se do vzdělávacích seminářů organizace. Využíváme rovněž služby Kamarádka pro volný čas a Doučování. Jsem velice spokojena a myslím, že je důležité, když se mohou pěstouni na organizaci spolehnout.

Plánujete psát další knihy? Třeba i na jiné téma?

Nějaké nápady mám, ale zatím jsem se ještě nerozhodla, jakým směrem se vydat. Ale láká mě to.

Co Vám pěstounství přineslo?

Mít v pěstounské péči Kristýnku mi přineslo pocit naplnění a dobrý pocit z toho, že mohu pomoci někomu, kdo to velice potřebuje. Ještě přidám pár slov pro budoucí pěstouny, kterým je také kniha určena. Jednu praktickou věc pro žadatele: Posuzování pěstounů ze strany Magistrátu a Krajského úřadu stojí na čtyřech pilířích - je to dobrý zdravotní stav, sociální situace, úspěšné zvládnutí psychotestů a absolvování příprav budoucích pěstounů. A dodávám ještě, jaké vlastnosti by měl mít pěstoun - měl by mít hlavně rád děti, mít velkou toleranci, trpělivost, pevné nervy a touhu pomáhat. Lidem, kteří zvažují pěstounství, mají na to podmínky a předpoklady bych doporučila nezaleknout se obtíží, nenechat se odradit dlouhým procesem schvalování a jít do toho. Je to náročná cesta, ale potřebná a stojí to za to!

Anotace knihy:

Tato knížka umožňuje nahlédnout pod pokličku života s dítětem v pěstounské péči. Vypráví o radostech i trápeních jedné pěstounské rodiny během deseti let od přijetí holčičky Kristýnky z dětského domova do doby, kdy dorůstá v mladou slečnu. Ze své osobní zkušenosti popisuje autorka vztah, který určitě není bezproblémový, ale naplňuje život láskou a štěstím. První část je „časosběrným dokumentem“ líčícím rozhodnutí ujmout se opuštěného dítěte, přípravnou fázi včetně psychologického posuzování a pak i sžívání se holčičky s novou rodinou, včetně řady nevšedních situací, které to s sebou nese. Druhá část je deníkem jednoho covidového roku, který zastihuje Kristýnku už jako teenagerku. Knížka je určena nejen těm, kdo přímo zvažují možnost stát se pěstouny (najdou v ní i praktické informace o postupu přidělení dítěte a následných zdrojích rady a pomoci), ale i všem, koho tato tematika jakkoli zajímá, a vůbec všem, kdo mají rádi děti.

Ukázka z knihy, kapitola 6: Jak nám to (ne)šlo

Následovalo dosti složité období sbližování, kdy jsem zhruba obden docházela do domova a brala si malou Kristýnku na vycházky, nosila jí malé dárečky a snažila se navázat vztah. Brzy se k tomu připojil i partner – můj budoucí manžel, a vzápětí také syn. Již jsme si ji odváželi autem na půl dne nebo na celý den a večer ji dle domluvy zase vraceli. Když jsme si ji poprvé i podruhé přivezli k nám do bytu, byli jsme svědky zvláštního jevu. Po určité době, kdy se s chutí a zájmem společně s námi zabývala nějakou hrou a byla veselá a šťastná, nastala najednou prudká změna. Jakoby si snad vzpomněla, že patří jinam, uprostřed veselí a jásotu strnula, její tvářička dostala opačný výraz a během vteřiny, bezdůvodně, tu byl pláč. Usedavý, upřímný pláč. Nezbývalo, než si k ní přisednout, chlácholit ji a těšit.

Jako by byla najednou unavená, zmatená, nedůvěřivá a chtěla pryč. Očividně nerozuměla, co se to s ní děje, proč si ji odvádíme k sobě, co se od ní vlastně chce. Kdo a proč to narušuje stereotyp jejích dnů. Nejodmítavější byla k manželovi. Zřejmě proto, že byla z dětského domova zvyklá jen na „tety“ – paní vychovatelky. Netušila o existenci tatínků a role muže jí jaksi nebyla jasná a ráda by takovou osobu prostě vytěsnila. Se synem takové problémy neměla, jeho role dítěte jí byla pochopitelná, mě brala jako jednu z tet, ale co ten pán, který se k nám pořád hlásí?

Následovalo období, kdy brala na milost jen mě, ovšem také ne vždy. Vše záviselo na tom, čím se zrovna zabývala, když jsme pro ni přišli, a jakou chuť měla této činnosti zanechat a vyměnit ji za naši společnost. Nejhorší situace nastávala, když jsme se zrovna trefili do chvíle, kdy byla zaujata skákáním na trampolíně v zahradě dětského domova. To bylo vždy obtížné, nebyli jsme pro ni zajímavější než ta trampolína, jež pro ni byla velkou atrakcí. Bohužel bylo léto, a tak byla na trampolíně často. Někdy také ještě ve vodě v nafukovacím bazéně, ten byl také naší obrovskou konkurencí. Mračila se v takovém případě na nás, naštvaná, zakaboněná, nepromluvila, nechtěla nikam jít. Jednou s námi opravdu vůbec neodešla. Shodou nepříznivých okolností se dočista zatnula a nešlo s ní hnout. Byla jsem z toho nešťastná, a vzhledem k tomu, že už nám to seznamování trvalo tak dlouho, začaly se na nás mračit i všechny ty paní, které to mají na starosti. Přesně ty, které nám na začátku říkaly: „Bude to zřejmě trvat déle, má období vzdoru, je to s ní těžké, musí se pomalu, bude to běh na delší trať.“ Přesně tyhle paní byly najednou nejútočnější. „Jak to, že to tak dlouho trvá a nedaří se vám to?!“ Najednou se k nám začaly chovat jinak, stroze, komisně a nepříjemně. Psycholožka si mě pozvala „na kobereček“. Sociální pracovnice sice sepsala mou žádost o převzetí dítěte ve stanovené lhůtě, ale nevyhověla jí a prodloužila nám termín o dalších třicet dnů. Přestala se k nám chovat vlídně a zaujala vlastně opačný postoj. Všechny ty důležité paní, jakoby inspirovaly chováním té malé, došly totiž k názoru, že ji nezvládneme, a dávaly nám to otevřeně najevo. 

Důsledkem toho bylo, že jsem se ptala sama sebe: Mám já tohle zapotřebí? Po dalších dnech, které se nesly v podobném duchu, a malá dělala nepěkné scény, když jsme přišli, jsem sama v sobě dospěla k závěru, že nemá smysl někoho násilím do něčeho nutit. Pokud se nepodařilo s dítětem navázat pěkný vztah, už se to zřejmě nezmění. Asi to tak má být, že tohle dítě nám není souzeno. V tom smyslu jsem se o tom bavila s manželem. „Ty ji nechceš?“ reagoval překvapeně. „Chci, ale ne za každou cenu. Ne přes její odpor.“ Už jsem se smířila s tím, že necháme doběhnout tu prodlouženou lhůtu pro seznámení, oznámíme, že to prostě s tímhle dítětem nejde (což budou mít stejný názor), a budeme zas nějaký další čas čekat na pro nás vhodnější dítě.

Hned po tom, co jsem se takhle rozhodla, se začaly dít velké věci. Jednou z nich byla změna u mě. Moje chování se asi uvolnilo, už jsem tolik „netlačila na pilu“, začala jsem k tomu přistupovat lehce, jakoby už o nic nešlo. Situace mě přestala tolik tížit, už jsem nic neočekávala a na nikoho nenaléhala. Prostě jsem jen nechala volně běžet čas. Být k holčičce milá, brát si ji k nám a na výlety i nadále, ale už nic neočekávat. 

Snad to byla právě tahle filozofie nebo si na nás malá mezitím zvykla nebo zasáhla nějaká vyšší moc, každopádně i u ní se udála změna. „Proč jste dlouho nepřišli?!“ začala být její obvyklá uvítací věta. Přesně tak gramaticky utvořená, vyčítavým tónem pronášená (ř znělo jako š). Chodili jsme obden a jí se to začalo zdát dlouho. No sláva. Snad jí už na nás začíná trošku záležet. Role se vyměnily. Začalo mi být hloupě při pomyšlení, že tam pak přestaneme za ní chodit, když už si na nás začíná zvykat a brát nás na milost.

Pak následoval jeden delší pěkný výlet do zámeckého parku se zoo-koutkem, výlet mimořádný a poslední. Mimořádný byl tím, že už jsem věděla, že mezi námi oběma něco velice láskyplného vzniklo. V autě po cestě zpět se malá opakovanými otázkami ubezpečovala o našem vztahu. „Ty mě miluješ?“„Ano, miluju“. A takhle jsem odpovídala delší dobu, až jsem to začala zpívat jako písničku, „Miluju Kristýnku“, pořád dokola. Malá byla spokojená. Hned druhý den ráno jsem měla telefonát, že holčička je pro nás nachystaná, papíry budou připravené další den. Později jsem se dověděla, že ještě ten večer po výletu jim v domově udělala scénu, že už tam s nimi nechce být a chce k nám… Tím bylo seznamování zdárně ukončeno a Kristýnka byla předána do naší péče.