děti v náhradní rodinné péči: potřebují citové pouto a bezpečí

Každé narozené dítě potřebuje v prvních letech života mít u sebe jednu stálou, blízkou a bezpečnou pečující osobu. Tak se vytváří výlučný vztah, trvalé citové pouto. Způsob, jakým se pečující osoba k dítěti v prvních letech života chová, určuje, jak bude dítě uvažovat o sobě, o světě kolem a jak se bude vztahovat k ostatním. Ne všechny děti ale mají to štěstí vyrůstat ve vlastní rodině. V České republice žije okolo 20 tisíc dětí v náhradní rodinné péči. Většina z nich si do pěstounské péče přináší trauma.

Oproti ústavní výchově, kde vyrůstá okolo 8 tisíc dětí v kolektivním prostředí a pečující „tety“ se tady střídají, je principem pěstounské péče rodina se stálým náhradním rodičem nebo rodiči. Život tady se tak podobá životu v běžné rodině, takže dítě může zakusit zcela přirozenou atmosféru domácího prostředí a odnáší si naučené vzorce chování pro fungování v běžné rodině. „Výzkumy, ale i naše zkušenosti, uvádějí, že mezi dětmi v náhradní rodinné péči má asi 80 procent dezorganizovaný attachment. Tyto děti často trpí těžkými poruchami nálad, emocionálními problémy a poruchami chování. K jejich zvládnutí nutně potřebují pomoc, a to uvěřit v lidský vztah. To je možné jen díky mnoha opakujícím se pozitivním zkušenostem s jednou přijímající, stabilní, bezpečnou osobou, kterou může být právě pěstoun. Navazující formou pomoci jsou terapie,“ říká Anna Krátká, rodinná a terapeutická konzultantka z neziskové organizace Rozum a Cit, která doprovází pěstounské rodiny. 

Příkladem je i Kája, sedmiletý kluk, který v prvních letech života zažil kruté zacházení a těžké zanedbávání ze strany maminky, závislé na drogách. Žili v nevyhovujících podmínkách, kde bylo přítomno i násilí. Z její péče byl odebrán za dramatických okolností a byl přechodně umístěn do dětského centra. Maminka je přitom pro každé narozené dítě tou nejbližší osobou, u které hledá bezpečí, utišení ve chvílích, kdy nemá naplněné potřeby (poskytnutí jídla, tepla atd.) nebo vnímá ohrožení zvenku. Pro Káju však byla maminka, u které potřeboval najít bezpečí, zároveň člověkem, který ho ohrožoval. „Pro dítě je tato situace neřešitelná, je zmatené a vyděšené. Se svojí nezvladatelnou, zahlcující bolestí a strachem však zůstává samo. U takových dětí, jako je Kája, se rozvíjí tzv. dezorganizovaný typ attachmentové vazby. Bolestivé, těžké rané zkušenosti vedou k chování, které původně sloužilo k přežití v těžkých podmínkách. V žádném případě takové chování není vlastním rozhodnutím dítěte,“ upřesňuje Anna Krátká.

Kája se dostal do pěstounské rodiny ve třech letech jako silně zanedbané dítě. Pěstouni, manželé ve středních letech, byli rozhodnuti poskytnout Kájovi láskyplné a bezpečné rodinné zázemí. V jejich laskavé péči rychle doháněl opožděný vývoj. Od příchodu do rodiny pěstouni aktivně spolupracovali s doprovázející organizací. Minimálně jednou za dva měsíce je navštívila průvodkyně rodiny, která s nimi procházela všechny nároky péče o dítě s takto traumatizující minulostí. Pěstouni totiž velmi rychle zjistili, že běžné výchovné postupy nevedou ke zlepšení Kájova stavu. Vnímali, že je v trvalém napětí, nesnesl doteky, někdy zareagoval agresivně proti nim či jinému dítěti. Často se potýkal s velkým vztekem, např. když se mu snažili nastavit hranice. Kromě toho potřeboval Kája zvýšenou lékařskou péči. Není divu, že pěstouni se cítili přetíženi a bezradní. Průvodkyně rodiny jim postupně předávala důležité informace o vývoji dětí, mluvili spolu o tom, že Kája udělal v útlém věku zkušenost, že vztah k druhému člověku způsobuje velkou fyzickou i psychickou bolest, musel se spolehnout jen sám na sebe a nedokáže tedy nikomu důvěřovat. Jeho chování tyto zkušenosti jen odráželo. „Průvodkyně rodiny pěstouny seznamovala s principy terapeutického rodičovství. Pěstouni pak spolu s Kájou začali navštěvovat dyadickou vývojovou terapii, kterou jim organizace poskytla. Tato terapie pomáhá dětem přijmout, že jsou v bezpečí a mohou věřit blízkým lidem kolem sebe. Postupně mohou začít samy sebe vnímat jako dobré a hodné lásky. Pokud se to podaří, dokážou pak přijmout, co jim náhradní rodiče nabízejí – blízký, láskyplný a bezpečný vztah. Terapeutické rodičovství je přenesení této práce na vytváření takového vztahu s dítětem do domácího prostředí,“ dodává Anna Krátká.

Pěstouni ve svém odhodlání vytrvali. Uvědomili si, že jak tento typ terapie, tak jejich každodenní léčivý přístup se svými specifickými principy přináší celé rodině mnoho krásných zážitků vzájemného pochopení. Strach, který Kája trvale prožíval v důsledku svých raných zkušeností, a s tím spojená ostražitost, kdy reagoval agresivně na nejrůznější podněty, aby se bránil, se zmírňovaly, i když v náročných situacích ještě přetrvávaly. Postupně byl Kája schopen přijmout lidské doteky, vztah a zažívat uvolnění a radost. Díky tomu si mohl začít užívat i svět „normálního dětství“, objevovat radostnou hru, navazovat kamarádství a chystat se na nástup do první třídy.

Pomoc dítěti s těžkými ranými zkušenostmi s pečující osobou je běh na dlouhou trať. „Kájovi pěstouni toto pochopili, v doprovázející organizaci se cíleně vzdělávají a docházejí také na podpůrnou terapeutickou skupinu, kde mohou mj. svoje zkušenosti s náročnou výchovou dítěte a s tím spojené vlastní pocity sdílet s ostatními,“ uzavírá Krátká.